Když se slunce chystá spát,
když nastává luny čas –
tu si říkám častokrát:
Vše se točí kolem nás.
Proč tak málo přemýšlíme,
kdo to všechno způsobil,
kdo nad námi bdí, když spíme,
kdo by vždy rád s námi byl?
Odkud by se světlo vzalo,
které proudí k zemi z nebe?
Kde by slunce sílu bralo,
aby hřálo mne i tebe?
Jak častokrát tmou a hloužím
klopýtat bych musela,
kdyby věčná láska Boží
vždy nade mnou nebděla.
(Věra Gajdošíková: Zářící láska)
—.♦
Vravia mi:
nebo je prázdne.
Použili všetky argumenty,
aby ma zlomili.
Pod ich ťarchou klesám na kolená
a vzdávam sa.
Z posledných síl priznávam:
Ja viem, že nebo je prázdne,
lebo Boh sa práve presťahoval
do môjho srdca.
(Oľga Kendrová)
